Narodil se 5.7. 1954v Moravské Třebové. Tamtéž vystudoval gymnázium. Dále pak Bohoslovecké studium v Litoměřicích a 24.6.1978 byl v katedrále sv. Václava v Olomouci vysvěcen na kněze. Působil v Olomouci, Moravské Třebové, Rychnově nad Kněžnou, Třebařově, Mladějově, Jevíčku a okolních obcích až do své smrti dne 20.8. 1991. Br. Pavel Kupka – Tečka se hned začátkem roku 1990 aktivně zapojil do činnosti jevíčských skautských oddílů. 28. 10. 1990 pak složil skautský slib do rukou br. Petra Votroubka. Podporoval nás duchovně, formoval mladé činovníky, po odchodu bratrů Kejzlarových v říjnu 1990 dokonce zabránil ukončení činnosti místního skautského střediska. Jelikož jsme v Jevíčku obnovovali skautskou činnost po dlouhých 40ti letech na „zelené louce“ bez jakýchkoliv prostředků a zázemí, tak nám v začátcích pomáhal i finančně, mj. když nám půjčil peníze na zakoupení prvních 12 stanových plachet. I když br. Tečka odešel na věčnost velice mlád, položil v Jevíčku dobré základy, na nichž stavíme dodnes. Je jeho velkou zásluhou, že jsme nyní tam, kde jsme…
Ze vzpomínek br. Aloise Hegera – Sojky:
br. Pavel, Tečka – široké srdce. Vzpomínám si na příběh s Pavlem, který mám zarámovaný do snad našeho prvního skautského tábora na chatě u Smolenské přehrady, kde jsme stanovali v plachtových stanech s kovovou trubkovou konstrukcí. Vedoucím tábora byl br. Laďa Staněk – Tarantule a já mu s tím pomáhal.
Pavel býval skoro u všeho podstatného a mnohdy to bylo opravdu velmi zapotřebí, protože my jsme byli příliš mladí na to, abychom vůbec měli nějaké hlubší zkušenosti s tábořením a vedením tábora.
Ne jinak tomu bylo i tentokrát, kdy Pavel, jak jen mohl také byl několikrát v čase našeho tábora s námi. Bohužel se však stalo, že jsem se z nějakého důvodu s ním názorově nepohodl (vzhledem k mým puberťáckým letem, si asi dovedu představit, kdo byl asi tak v právu…) Nicméně jsem asi v právu byl. Ten večer s námi zůstával do druhého dne, a protože jsem měl ve stanu volno, tak byl ve stanu zrovna se mnou. To byla teda radost, zrovna takhle v nepohodě. A stalo se, že než jsme usnuli, tak se Pavel ozval: „Ty, Lojzo a můžeš mi to odpustit?“ Tak to byla pecka! A já, huba nevymáchaná, víte, co jsem mu odpověděl? „To si ještě rozmyslím!“ Jen co mi to vylítlo z pusy, jsem si uvědomil: „No, to kdyby mi takhle odpověděl na mé prohřešky Bůh, když jej prosím o odpuštění. Kdepak bych asi byl?“
Pavel mi dal obrovskou bratrskou lekci do života. A možná o tom ani nevěděl, protože on prostě takový byl – člověkem se širokým srdcem! Rád na něj vzpomínám.
